Alois Jirásek
spisovatel a dramatik

* 23.8. 1851 v Hronově          + 12.3. 1930 v Praze

     Svým rozsáhlým románovým dílem reprezentuje českou historickou prózu a dramatickou tvorbu.
 Narodil se v Hronově. Zde začal chodit r. 1857 do školy. Studoval na německém piaristickém gymnáziu v Broumově (1863 – 1867) a na českém v Hradci Králové, kde také roku 1871 maturoval. Měl malířský talent a původně směřoval na akademii výtvarných umění. V Praze absolvoval filozofická studia a od toku 1874 byl profesorem gymnázia v Litomyšli, kde vyučoval dějepis a zeměpis. Zde se v roce 1878 oženil s Marií Podhajskou. Po čtrnácti letech působení odchází do Prahy na gymnázium v Žitné ulici. Soustřeďuje se na literární práce, ale podílí se i na veřejném životě kulturním i politickém. Přátelsky se stýká s Mikolášem Alšem a dalšími výtvarníky, z literátů jsou jeho přáteli J.V. Sládek, K.V. Rais a Z. Winter, z mladších lékař profesor Thomayer a zejména Josef Svatopluk Machar., realistický básník a politik. Roku 1917 Alois Jirásek jako první podepsal Jaroslavem Kvapilem koncipovaný květnový manifest českých spisovatelů za národní samostatnost, který způsobil obrat v české politice. 13.4. 1918 přečetl na slavnostním shromáždění v Obecním domě v Praze národní přísahu. V samostatné republice byl senátorem národní demokracie, než mu nemoc zabránila v další činnosti politické i literární. Zemřel v Praze. Urna s jeho popelem je uložena na hronovském hřbitově.
    

     Ve svém obsáhlém díle ztvárnil Alois Jirásek nejvýznamnější epochy českých dějin. Zaměřil se na dobu husitskou (Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo), pobělohorskou (Temno, Skály) a národního obrození (F.L. Věk, U nás). Z jeho dramat jsou nejznámější Lucerna, Pan Johanes, Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč. Již za svého života se Alois Jirásek dočkal vysokých poct. Byl jmenován čestným občanem řady měst, do nichž jsou situována jeho díla. Byl zvolen jedním z prvních řádných členů České akademie věd a umění (1890), jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk (1901) a promován na čestného doktora Univerzity Karlovy (1919).

Řeč Mistra Aloise Jiráska při poklepu na základní kámen k divadlu a muzeu v Hronově 26.8. 1928
„Vážení, vzácní hosté, milí rodáci a krajané.
Dnešní den bude památný v dějinách města Hronova. Nemějte za zlé starému člověku, že vzpomíná na minulost. Starý člověk se vzpomínkám neubrání. Na těchto místech stával dřevěný domek a hostinec „U Habrů“. Tady vzala počátek ochotnická představení zdejšího spolku. Je tomu bezmála 70 let. Vedle starších ochotníků byli mladší, a zvláště studenti.
    

     Vzpomínám vděčně Adolfa Prouzy, Jana Dobše z Radechové a účasti sousedů. Vůdcem a podporovatelem jejich byl v letech šedesátých i již v počátcích, kdy představení trpěla zvůlí vrchnosti, dobrý pan Knahl. Jako žáček staré Hronovské školy pamatuji první představení tady „U Habrů“, na nízkém jevišti, vidím ty prosté, papírové kulisy a žehnám všem, kdož tenkrát tímto způsobem pomáhali sílit národní sebevědomí. Dnes stojíme u základního kamene nového, moderního divadla. Raduji se z pokroku rodného města a přeji mu z té duše, aby nové divadlo bylo mu ozdobou a k užitku svou působností.“

Při slovech: „Budiž to dílo požehnáno“ poklepl Mistr 3x na kámen.

Josef Čapek
malíř, grafik, spisovatel, dramatik a novinář

* 23.3. 1887 v Hronově          + mezi 5. – 24.4. 1945 v koncentračním táboře Bergen – Belsen

  
   Narodil se v Hronově, dětství však prožil v Malých Svatoňovicích a v Úpici, kde navštěvoval obecnou a měšťanskou školu. V letech 1901 – 1903 absolvoval německou dvouletou odbornou tkalcovskou školu ve Vrchlabí. Rok pracoval jako tkadlec, montér a zámečník v úpické tkalcovně firmy B. Oberländer. V roce 1904 odchází do Prahy studovat na Uměleckoprůmyslové škole. Další zkušenosti získává v roce 1910 na cestách po Francii a Španělsku. Krátce byl členem Skupiny výtvarných umělců, s níž poprvé vystavoval. Za první světové války nebyl odveden pro špatný zrak. S Janem Zrzavým, Václavem Špálou a Rudolfem Kremličkou stál roku 1918 u zrodu skupiny Tvrdošíjných. V letech 1918 – 1920 byl členem redakce Národních listů, potom až do roku 1939 v redakci Lidových novin. Působil jako jevištní výtvarník pražských divadel Národního, Stavovského a Vinohradského. Zabýval se grafickou knižní tvorbou, především obálkami knih. V druhé polovině 30. Let se svou tvorbou zapojil do boje proti fašismu. Po vypuknutí druhé světové války byl gestapem zatčen mezi prvními a vězněn na Pankráci. Později byl vláčen koncentračními tábory Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen a od konce února 1945 v Bergen – Belsen. Zde podlehl někdy v polovině dubna epidemii skvrnitého tyfu.
    

     Josef Čapek je právem pokládán za jednoho ze zakladatelů českého moderního postimpresionistického výtvarného umění. Byl nejen malíř, grafik, karikaturista a scénický výtvarník, ale také spisovatel, dramatik, básník a novinář. Z jeho literární tvorby lze připomenout beletristický esej Kulhavý poutník a baladický příběh o vině a trestu Stín kapradiny. Z tvorby pro děti je velmi oblíbené Povídání o pejskovi a kočičce. Společně s bratrem napsal divadelní hry Ze života hmyzu, Adam Stvořitel a prózu Krakonošova zahrada. K dějinám umění přispěl publikacemi Nejskromnější umění a Umění přírodních národů. Posmrtně vyšly jeho Básně z koncentračního tábora a kniha aforismů Psáno do mraků.  

Egon Hostovský
spisovatel psychologicky orientované prózy

* 23.4. 1908 v Hronově           + 7.5. 1973 v Montclair (New Jersey, USA)

     Narodil se v Hronově. Pocházel z židovské česky orientované rodiny jako nejmladší z osmi dětí. Jeho otec byl společníkem textilní firmy S. Hostovský a bratr, mechanická tkalcovna lněného a bavlněného zboží v Hronově. Egon Hostovský vystudoval reálné gymnázium v Náchodě. Nedokončil studia na filozofické fakultě UK v Praze a na univerzitě ve Vídni. V letech 1930 – 1937 spolupracoval s pražskými nakladatelstvími Melantrich, Šolc a Šimáček, Sfinx. Získal první literární ceny - nakladatelství Melantrich, hlavního města Prahy a státní cenu. V roce 1937 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí. Za okupace ČSR v roce 1939 byl v Belgii, odkud odjel do Francie, Portugalska a v roce 1940 do USA. Zde působil na československém konzulátu v New Yorku. Po válce byl legačním tajemníkem a později chargé d´affairtes československého velvyslanectví v norském Oslo. V roce 1950 se vrátil zpět do USA. Zde učil češtinu na jazykové škole, věnoval se žurnalistice a spolupráci s rozhlasem. I v exilu pokračoval v literární tvorbě a stal se vlastně jediným světově proslulým českým spisovatelem. Do rodné vlasti se již nikdy nepodíval, přestože o to několikrát usiloval.

     Spisovatel Egon Hostovský vychází z generačního lyrického expresionismu (Zavřené dveře, 1926; Stezka podél cesty, 1928) a tematicky se soustřeďuje na zobrazení pocitů cizoty člověka mezi lidmi (často židovského původu) a na dvojnické rozpolcení osobnosti. Vztah mezi přítomným světem a jedincem je u Hostovského vždy nesouladný, protože hodnoty, které společnost nabízí, jsou jenom provizorní a fiktivní. Svět se promítá do pocitu zmarnění a psychického rozpadu (Gheto v nich, 1928; Danajský dar, 1930). Kompoziční vynalézavostí vyniká román Případ profesora Körnera (1932), jehož titulní hrdina prožívá dva životy – jeden skutečný a druhý pomyslný. V románu Černá tlupa (1933) je zobrazen autonomní svět dětí uprostřed války dospělých. Ze zorného úhlu patnáctiletého chlapce je vyprávěno drama rodiny v novele z rodného kraje Žhář (1935). Otázkou vykořeněnosti lidské existence se zabývá román Dům bez pána (1937). V letech 1939 – 1940 píše Hostovský na útěku před fašisty Listy z vyhnanství. Z jeho dalších děl přeložených do angličtiny, němčiny, francouzštiny, italštiny, arabštiny a japonštiny jmenujme román s autobiografickými prvky Všeobecné spiknutí (1969), Sedmkrát v hlavní úloze (1946), Dobročinný večírek (1958). Je autorem vzpomínkové prózy Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině (1966), v níž se vyznal též z niterného vztahu k rodnému městu.
   

Ing. arch. Jindřich Freiwald
významný projektant budov divadel a peněžních ústavů

* 6.6.1890 Hronov          + 8.5.1945 Praha

     Jindřich Freiwald se narodil v Hronově a pocházel ze známé rodiny Freiwaldů, kteří byli spřízněni s Aloisem Jiráskem. Své mládí prožil v rodném Padolí. Zamiloval si tento kraj pod Borem, zamiloval si toto město. Cvičil v Sokole a působil v hronovském ochotnickém spolku. Byl znalcem a milovníkem díla Mistra Aloise Jiráska.

     Po ukončení pražské vyšší průmyslové školy stavitelské (1910) působil jako asistent profesora Antonína Balšánka, který ho přizval ke spolupráci na interiérech Obecního domu v Praze a vršovické záložny. Od roku 1913 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze architekturu u profesora Jana Kotěry. V roce 1921 založil s Ing. Jaroslavem Böhmem projekční a stavitelskou firmu pod názvem Inženýři Freiwald - Böhm v Praze - Karlíně, v níž působil až do konce svého života. Ve své tvorbě se soustředil především na problematiku bydlení (kolonie rodinných domků i vily v Praze na Smíchově, v Dejvicích, Kolíně, Opavě, Pardubicích) a na architekturu peněžních ústavů (v Kolíně, Železném Brodě, Dvoře Králové nad Labem, Hronově, Polici nad Metují, Červeném Kostelci). Arch. Freiwald měl hlavní podíl na vypracování projektu divadla včetně městského muzea a dalšího divadelního zázemí. V době počátku stavby, kdy Družstvo pro postavení divadla mělo na hotovosti pouhých patnáct tisíc korun, Jindřich Freiwald věnoval tento projekt včetně všech plánů zdarma. Byl to největší přínos do začátku stavby. Arch. Freiwald pečlivě sledoval postup stavebních prací, sháněl materiál a dodavatele za výhodných podmínek. Při otevření divadla 28. září 1930 napsal do divadelní kroniky oslavné verše. Byl prý i autorem „hronovské hymny“ … že ta naše láska není žádný špás…

     Pan architekt netrpělivě očekával konec války a návrat svobody. Při pražském povstání si hned 5. května oblékl důstojnickou uniformu (byl důstojníkem čsl. armády) a šel vyjednávat s komandem SS, aby z Prahy odešli a nevraždili naše lidi. Byl zatčen a při odchodu jednotky SS 8.5. 1945 na kopci nad krčskou nemocnicí jej i s jeho pomocníkem zastřelili. Malý pomníček na levé straně silnice na Benešov připomíná hrdinný čin tohoto našeho rodáka a surovou vraždu nacistů. Původně byl pohřben již 11.5.1945 na hřbitově v Braníku, ale tak jako Alois Jirásek měl i Jindřich Freiwald přání být uložen v rodné půdě hronovského hřbitova. Pohřeb byl v době 15. Jiráskova Hronova vypraven z budovy divadla a Ing. arch. Freiwald je pochován na legionářském hřbitově.

Jan Křtitel Knahl
hudební skladatel

* 11.9.1825 Hronov           + 17.9.1901 Praha

     Syn Antonína Knahla, hronovského hodináře, kostelníka a divadelníka, a jeho manželky Marie, pokřtěné židovky Justynky, jejichž příběh zachytil A. Jirásek v prvním dílu U nás. J.K. Knahl vystuodval Akademické gymnázium v Praze; soušasně působil jako choralista na kůru katedrály sv. Víta, kde se seznámil s hudebníkem, tenoristou a skladatelem Aloisem Jelenem, jenž se později stal jeho učitelem hudby. Po maturitě chtěl dále studovat na univerzitě, z finančních důvodů si to však nemohl dovolit. Proto nastoupil jako registrátor v arcibiskupské konzistoři a věnoval se studiu hudby. Také působil jako sbormistr na kůrech několika pražských kostelů a začal komponovat. V roce  1871 se stal sbormistrem císařské a královské kaple na Pražském hradě.

     J.K. Knahl je autorem několika chrámových skladeb (Missa pastoralis pro sóla, sbor a varhany, vánoční árie pro soprán Tui sunt coeli, tři sbory k mariánským slavnostem, ofertorium Jesu redemptor) i sborů, z nichž nejznámější a dodnes provozované jsou Já jsem Slovan duší tělem a Touha, známější pod názvem Tam v tichu nad Lužnicí.

Helena Čapková
spisovatelka

*28.1.1886 Hronov           +27.11.1961 Praha

      Literárně činná sestra známějších sourozenců Josefa a Karla se narodila ve mlýně, bývalé papírně, který patřil dědečkovi Karlu Novotnému. Po dětství prožitém v Hronově, Malých Svatoňovicích a Úpici navštěvovala vyšší dívčí školu v Brně, kde se také (1904) provdala za právníka politika F. Koželuhu. Po jeho smrti se přestěhovala do Prahy. jejím druhým manželem se stal československý diplomat v Ženevě a Paříži, básník, esejista a překladatel JUDr. Josef Palivec (1886 - 1975; účastník domácího odboje, 1944 zatčen a do konce války vězněn na Pankráci, pak opět na ministerstvu zahraničí, 1949 zatčen a odsouzen k mnohaletému vězení, 1969 plně rehabilitován), s nímž se seznámila v roce 1929 v Paříži.

     K literární činnosti H. Čapkovou přivedl příklad obou bratrů - Karla a Josefa. Ve své tvorbě vycházela z vlastních zážitků. V knižní prvotině Malé děvče vylíčila své dětství a mládí na venkově, v Kolébce, která je oslavou mateřství, podala citovou výpověď matky. Pokusila se také o román O živé lásce. Časopisecky publikovala především glosy a úvahy o problematice umění (Cesta, Lidové noviny, Právo lidu, Přítomnost). Posmrtně vyšla její vzpomínková obsáhlá kniha Moji milí bratři, vydaná v dalších letech ještě několikrát.

prof. Mgr. Jan Špáta
klasik českého filmu

(1932-2006)

       Narodil se 25. října 1932 v Náchodě. Dětství strávil v Hronově, kde měl převzít rodinný papírnický obchod. Ten byl po roce 1948 znárodněn. Špáta odešel do Prahy, absolvoval grafickou průmyslovku (1952), pak katedru kamery na FAMU (1957) a působil jako kameraman ve Zpravodajském filmu. Hluboce jej ovlivnila spolupráce s Evaldem Schormem, během níž pro sebe objevil téma existenciálních rovin života (Žít svůj život, Proč, Zrcadlení…) V polovině šedesátých let nastoupil dráhu režiséra, během níž získal na šedesát ocenění na domácích i mezinárodních festivalech. Zároveň pracoval jako kameraman na filmech mnoha režisérů (Pavel Hobl, Václav Táborský, Jiří Papoušek, Bruno Šefranka, Helena Třeštíková, Drahomíra Vihanová, Andrea Majstorovičová a zejména jeho druhá manželka Olga Sommerová), ovlivnil řadu generací českých dokumentaristů (Pavel Koutecký, Milan Maryška, Jana Hádková, Andrea Majstorovičová, Martin Štoll, Ivan Zachariáš…) a v kontextu českého filmu se hovoří o tzv. špátově škole. Jeho dcera Olga Špátová taktéž pokračuje v dráze dokumentaristky. V roce 1967 vyučoval na Hochschule fűr Gestaltung v Ulmu (NSR), v letech 1992-2006 byl pedagogem pražské FAMU, v roce 1996 byl jmenován docentem, v roce 2002 profesorem. Kromě více než 100 autorských filmů je autorem i bilančního knižního rozhovoru s M. Štollem Okamžiky radosti a knihy esejů Mezi světlem a tmou. Zemřel v Praze 18.8.2006.

      Špáta pojímal film jako službu, osvětu a terapii. Hledal „dobrého člověka, který ještě žije“, oslovoval diváka skrze emoce. Právě citovost a pozitivismus, za něž byl vždy chválen i kritizován, byly jeho hlavním přínosem českému dokumentu. Byl mistrem zkratky a hutnosti filmové řeči postavené na dynamickém hudebním kontrastu. Mezi hlavní témata jeho filmů patřila konečnost života (Respice finem, Poslední dějství, Srdce na dlani), víra (Konec světa, Evangelíci ze Železných hor), vztahy a pozitivní přístup ke světu (Hlavně hodně zdraví, Parta, Kreutzerova sonáta). Výjimečné jsou i jeho cestovatelské snímky (Země svatého Patricka, Lidé z hor, Japonsko, má láska, Atletické variace, 777 vteřin v Československu), filmy o hudbě (Variace na téma Gustava Mahlera, Zmatený poutník Libor Pešek) a portréty pro cyklus GEN a GENUS (Miroslav Horníček, Vlastimil Brodský, Jiřina Bohdalová, Jiří Bělohlávek, Karel Kachyňa, Ljuba Hermanová…).

     V roce 1999 se stal čestným očanem města Hronov.